OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
VAROVÁNÍ: Jen pro příznivce power metalu, rychlokopákové kovadliny a sborových refrénů! Ostatní nechť raději otočí list, neb tentokrát se nedočkají žádného překvapení. DIVINE FIRE se totiž ani náhodou nesnaží svůj styl nějak obohatit, inspirovat se jinými hudebními směry. Jejich přístup (i výstup) je panensky čistý. To jen pro úvod, abych odradil zvědavce.
Historie bude tentokrát rovněž krátká, protože tato finsko/švédská skupina existuje pouhý rok. Vznikla z iniciativy zpěváka Christian Rivel (NARNIA) a kytaristy/bubeníka Jani Stefanovice (AM I BLOOD, SINS OF OMISSION a RENASCENT). V jejich úmyslu založit novou kapelu bych možná viděl i záměr konečně prorazit. Na úspěch bych však nesázel. Ve Skandinávii jsou lepší zpěváci, než do vysokých poloh se stále tlačící Rivel, jehož hlas je zcela průměrný a nezajímavý. A rozhodně je na severu dostatek lepších kytaristů než Stefanovic. Bohužel nestačí jen něco technicky dobře zahrát a drtit pár svých rifů. Ač mi to po předchozích řádcích asi nebudete věřit, ale kupodivu se skupině daří držet si zajeté tempo a relativní (zdůrazňuji tento termín) různorodost jednotlivých písní. Pokus o atmosféru vychází ze syntetizátorů dost nepřesvědčivě a v podstatě jde o klasický model klávesisty opřeného o klapky.
Já netvrdím, že DIVINE FIRE by nemohli zaujmout. Jejich hudba má dostatek energie (jak by řekl kolega Louža, má koníky) a refrény jsou chytlavé. Nicméně na „Glory Thy Name“ není nic, co by tu už nebylo mnohokrát (v případě power metalové scény stokrát). Trojice hudebníků sází na příliš jistou kartu a možná prodá dostatek alb na to, aby se pustili do nahrávání druhé desky, ale to už si bude muset vzít na recenzi někdo jiný.
Další z mnoha desek severské power/heavy metalové scény, která trpí neoriginalitou a nedostatkem zajímavých nápadů. Metalový nářez, nic víc, ale ani nic míň.
3,5 / 10
Christian Rivel
- zpěv
Jani Stefanovic
- kytara, klávesy, bicí
Andreas Olsson
- basa
1. From Death To Life
2. The World´s On Fire
3. Never Surrender
4. The Sign
5. Out Of The Darkness
6. Pay It Forward
7. Live My Life For You
8. The Spirit
9. The Way To Eternity
Glory Thy Name (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Rivel Records
Stopáž: 42:41
Produkce: DIVINE FIRE
Studio: Room Of Doom Studio
Chytlavý, spíš přeslazený a vtíravý songy s křesťanskejma (tfuj!) textama...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.